Pohyblivý jez je přímý, s pěti jezovými poli, situovaný kolmo na vodní tok. Levé pole I. (šířka 19,0 m) a dvě pravá pole IV. a V. (šířka 26,8 m a 26,7 m) jsou hrazena ocelovými válcovými uzávěry. Dvě střední pole II. a III. (šířka 2 x 25,8 m) jsou hrazena stavidly typu Stoney s nasazenou klapkou. Zdvižné, ocelové válcové uzávěry, průměru 2700 mm, jsou uloženy na šikmé ozubnici a zvedány za pomoci Gallových řetězů. V letech 1968–1971 byly válce postupně vyměněny za nové. Bezprostředně poté následovala výměna stavidel Stoney. Hradící výška válcových uzávěrů je 2,70 m, stavidel typu Stoney s nasazenou klapkou 5,0 m (z toho klapka 1,35 m). Tato zdánlivá nelogičnost je vysvětlena tím, že pevný práh spodní stavby jezu, na který dosedají oba typy uzávěrů je v různé výšce. Vzhledem k velkému poškození konstrukce stavidel přepadající vodou přes nasazené klapky je plánována rekonstrukce jezu a výměna těchto uzávěrů za stejný typ, ale jinak konstrukčně řešený. Unikátní technickou památkou jsou bývalé hradící prvky v jezovém poli II. a III. navržené podle prof. Záhorského na počátku 20. století. Dnes již neslouží jako primární způsob zahrazení, ale pouze jako provizorní hrazení. Jednotlivé tabule Záhorského jezu jsou umístěny na spodní konstrukci historického ocelového silničního mostu. Ovládací zařízení, které spouští jednotlivé tabule, se pohybuje po kolejnici umístěné na mostovce.  

 

 

 

Průtočná malá vodní elektrárna je umístěna v náhonu u levého břehu řeky v úrovni dolního ohlaví velké plavební komory. Původní elektrárna budována v letech 1922–1928 a uvedena do provozu 1929 měla 5 Francisových turbín s celkovým výkonem 3,57 MW. Na začátku 21. století prošla generální rekonstrukcí a v současnosti má 4 Kaplanovy turbíny a 1 repasovanou původní Francisovu turbínu. Celkový instalovaný výkon je 5,5 MW při návrhovém průtoku 5 x 30 m³/s, tj. 150 m³/s. Návrhový spád je 3,9 m. Před vtoky na soustrojí jsou stavidlové uzávěry. Za běžných průtokových stavů je všechen průtok zpracován v malé vodní elektrárně. Pokud průtok v řece překročí celkovou hltnost turbín 150 m³/s, je převáděn do dolní vody jezem. Jalová výpust je hrazena ocelovými stavidly a situována mezi objektem malé vodní elektrárny a plavební komorou. Manipulace na vodním díle se provádějí dle přítoku s cílem dodržet hladinu na předepsané kótě 167,70 m n. m. s povolenou tolerancí + 25 cm, - 10 cm. Na levé straně řeky je veden 750 m dlouhý náhon o šířce 27 m k malé vodní elektrárně. Má lichoběžníkový tvar a opevnění z betonových desek a dlažby. V jeho vtokové části jsou osazeny hrubé česle.  

 

 

 

 

Plavební komora je situována u levého břehu řeky za dlouhým úzkým ostrovem, který ji odděluje od náhonu na malou vodní elektrárnu. Plavební komora byla vybudována na počátku 20. století společně s plavebními komorami Dolánky a Roztoky. Dispozičně se jedná o téměř totožné komory. Navrženy byly jako vlakové se šířkou ohlaví 11 m a s rozšířením druhé větší části komory na 22 m. Celková užitná délka je 215,8 m. Od doby výstavby mají obě plavební komory stěny téměř svislé, obložené kamenným obkladem. Vlakovou plavební komoru lze vraty ve středním ohlaví rozdělit na dvě komory, malou (MPK) a velkou (VPK). MPK je posazena do horní vody, téměř v ose silničního mostu. Na ní navazuje VPK situovaná do vody dolní. Užitná délka MPK je 68,8 m. Dolní, horní i střední vrata jsou vzpěrná. Řízení provozu je ze společného velínu i pro manipulaci s pohyblivým jezem. Pro rozvoj plavby a zlepšení plavebních podmínek má komora Miřejovice, stejně jako komora Roztoky a Dolánky stejný problémem, užitnou šířku všech tří ohlaví 11 m. Tento rozměr je nevyhovující pro plavební třídu Va, kde šířka ohlaví má být 12 m. Dále je třeba vyřešit vertikální omezení v podobě silničního ocelového mostu přecházejícího přes plavební komoru v Miřejovicích a nevyhovující podjezdné výšce pro třídu Va mezinárodní klasifikace vodních cest. Vzhledem ke konstrukci mostu a jeho stáří, to nebude lehký úkol.  

 

 

 

 

Lumír Kapsa (1887–1946) byl českým inženýrem a podnikatelem. Byl synem významného podnikatele a zakladatele rodinné firmy Vojtěcha Kapsy. Ten společně s Antonínem Müllerem založili velmi významnou stavební firmu Müller & Kapsa. Její oficiální název však zněl „Úřad. aut. stav. inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. Po smrti svých otců převzali vedení firmy jejich synové František Müller (investor známé Müllerovy vily) a Lumír Kapsa. Firma pod vedením této nové generace dosáhla svých největších úspěchů a velkého rozmachu. Firma Müller & Kapsa byla prosperujícím rodinným podnikem. Zrealizovala mnoho staveb, mezi nimi i vodní díla Přelouč, Kolín, Velký Osek i Miřejovice a tím zanechala nesmazatelnou stopu na labsko-vltavské vodní cestě. Roku 1948 byla rodinná firma znárodněna a splynula s podniky Vodní stavby a Pozemní stavby Plzeň a tím vlastně zaniká.

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCller_a_Kapsa
https://pam.plzne.cz/stavitel/detail?id=128
https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/mullerova-vila.A140423_161739_architektura_web
Vazba na vodní díla: Srnojedy, Velký Osek, Miřejovice

František Křižík (1847–1941) byl český elektrotechnik, významný český vynálezce a také podnikatel. Po studiu techniky v Praze se o jeho budoucnosti rozhodlo v hospodě u džbánu piva, tam se totiž dozvěděl o volném místě v mechanické dílně, kde se vyráběli telegrafní a signální přístroje pro železnice celého mocnářství. Je vysílán na zahraniční cesty a v roce 1878 na Světové výstavě v Paříži se seznámí s ruským elektrotechnikem a jeho obloukovou lampou. A už v roce 1881 na výstavě v Paříži je celý rakouský pavilon osvětlený Edisonovými žárovkami i právě zdokonalenými obloukovými lampami českého vynálezce Františka Křižíka. Za svoji obloukovou lampu, která byla jediným rakouským exponátem, dostal jako vyznamenání zlatou medaili. Od této výstavy je Křižík nazýván českým Edisonem (sám toto srovnání nemá rád, i když se s Edisonem narodili ve stejném roce a věnovali se stejnému oboru bádání), odchází z mechanické dílny od železnic a začíná podnikat. Nejprve podniká v Plzni, pak v roce 1884 svou firmu Křižíkovy závody stěhuje do Karlína. Firma měla silné uplatnění na trhu, budovala elektrické dráhy, veřejné osvětlení, do vodních děl (např. VD Poděbrady, VD Miřejovice i VD Vraňany-Hořín) dodávala zařízení do elektráren, pohony motorů atd. V roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě na Výstavišti představí hned několik nových vynálezů a to: výstavní elektrárnu, která rozvedla po výstavišti proud a absolutní trhák, ohromující světelnou fontánu. Dva měsíce po zahájení výstavy mohli návštěvníci ocenit další prvenství Křižíkova vynálezu – jednokolejnou tramvaj, která jela od stanice pozemní lanovky na Letné až k výstavišti. První tramvaj brázdila Prahu od roku 1896 – trať vedla z Florence do Vysočan. Křižík byl členem spolku architektů a inženýrů v Království českém, zakládal Českou matici technickou, působil také ve spolku českých a rakouských elektrotechniků v Obchodní a živnostenské komoře, v Patentním úřadu a v Patentním soudu a mnoha dalších institucích a spolcích. František Křižík byl v roce 1905 zvolen do rakouské Panské sněmovny a získal právo nosit Řád železné koruny III. třídy a korutanského kříže Řádu císaře Františka Josefa s hvězdou. V roce 1906 mu byl udělen čestný doktorát technických věd za zásluhy o rozvoj českého elektrotechnického průmyslu, který z nízké úrovně posunul Českou zemi na světovou úroveň. V roce 1927 (10 let po smrti) získává ocenění Dr. Hanuše Karlíka (cena udělovaná na počest zvelebitele cukrovarnického průmyslu) za významné celoživotní dílo a trvalé zásluhy na pokroku národního hospodářství Československé republiky. František Křižík měl neobyčejné nadání i jasnozřivou fantazii.

http://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1216/krizik
http://www.odbornecasopisy.cz/elektro/casopis/tema/frantisek-krizik--12366
http://www.odbornecasopisy.cz/svetlo/casopis/tema/frantisek-krizik-nejen-cesky-edison--16103
Vazba na vodní díla: Poděbrady, Miřejovice, Vraňany–Hořín

Antonín Müller (1852–1927) byl český architekt, stavitel a společník stavitele a architekta Vojtěcha Kapsy. Narodil se 31. ledna 1852 v Nebřežních u Plas do skromných poměrů rolnické rodiny. Do obecné školy chodil v Plasích, pak vypomáhal otci s hospodářstvím. Po 4 letech odchází pokračovat v základním vzdělání do Plzně, tam také dokončí reálné gymnázium a pravděpodobně se potkává se svým budoucím společníkem Vojtěchem Kapsou. V letech 1875–1880 studoval pozemní stavitelství na pražské technice a po studiích začíná pracovat v kanceláři českého vodohospodářského a železničního inženýra, plzeňského c. k. stavebního rady Wilhelma Plenknera. Poté až do roku 1886 pracoval ve stavební firmě Schön a Wessely v Praze. Roku 1886 složí první stavitelskou zkoušku a odchází pracovat pro stavební firmu Kuželovský a Kotek, kterou spoluvlastní významný český stavitel František Kotek. V roce 1887 skládá praktickou zkoušku a jako samostatně úředně oprávněný inženýr a stavitel se usadí v Plzni. Úřady plzeňského a královického okresu ho pověřily projektováním silnic a mostů a zároveň si ho vybraly jako stavebního poradce. Roku 1890 založil Antonín Müller spolu se svým švagrem (bratrem své sestry) Vojtěchem Kapsou v Plzni vlastní stavební podnikatelství, jehož oficiální název zněl „Úředně autorizovaní stavební inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. V roce 1904 firma získala možnost podílet se na úpravě Riegrova nábřeží v Praze, a proto byla založena sesterská společnost „Úředně autorizovaní stavební Inženýři Kapsa & Müller, podnikatelé staveb v Praze“. Firma se podílela např. na výstavbě Čechova a Hlávkova mostu. Antonín Müller byl také veřejně činný a zapojoval se do společenského i politického života v Plzni. V letech 1908–1910 byl místopředsedou Matice školské, v letech 1909–1913 byl obecním a starším členem městské rady v Plzni, zasedal v povodňové, technické a disciplinární komisi. Jeho společenské kontakty napomohly firmě k získání řady lukrativních zakázek. Už od roku 1921 se podílu na řízení firmy Müller & Kapsa ujímá František, syn Antonína Müllera a společně s Lumírem (ten již od roku 1915 po smrti svého otce), synem Vojtěcha Kapsy přebírají podíly svých otců i vedení firmy. Právě za jejich působení dosáhne rodinná firma největšího rozmachu. Významný stavitel Antonín Müller zemřel 13. července 1927 v Plzni ve věku 75 let. Syn František Müller si pro svou rodinu nechal v letech 1928–1930 postavit známou Müllerovu vilu na pražské Ořechovce, kterou navrhl architekt Adolf Loos. Budova se svým funkcionalistickým stylem řadí mezi nejzásadnější stavby své doby.

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCller_a_Kapsa
https://pam.plzne.cz/stavitel/detail?id=128
Vazba na vodní díla: Velký Osek, Miřejovice

Eduard Schwarcer (1872–1932) byl inženýr a odborník na vodní stavby. Narodil se v Bystřici nad Pernštejnem. V roce 1898 dokončil s vyznamenáním studium na Německé vysoké škole technické. Krátce po ukončení studia byl přidělen do Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách, kde pracoval na jezu v Miřejovicích. Od roku 1908 se na ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze zabýval vlastní konstrukcí zdymadel. Užitou konstrukci použil v Obříství a Mělníku, spolupracoval také na zdymadlech v Poděbradech, Hradci Králové a dalších. Po roce 1919 byl jmenován vrchním stavebním radou na Ministerstvu veřejných prací v oddělení pro úpravu Vltavy v Praze. Byl aktivním členem klubu Za starou Prahu (klub se věnoval ochraně památek, sledoval stavební zásahy a hodnotil celkovou architektonickou koncepci rozvoje města) a v roce 1920 se stává zaníceným předsedou. Zabývá se i jinými rozsáhlými projekty, projektuje železniční nádraží v Praze, je autor projektu z roku 1926 na přeložení toku Vltavy na Maninách, také je autorem regulačních plánů Prahy, Bystřice i Luhačovic. Významně přispěl k založení pražské zoologické zahrady. Schwarcer působil jako skautský činitel, měl skauting upřímně rád a byl vyznamenán skautským odznakem „řádem stříbrného vlka“. Významný architekt a stavitel Eduard Schwarcer byl klidné povahy i velkého charakteru a se svou nesmírnou pracovní energií, která dovedla organizovati nejenom lidi, ale i stroje k velkým dílům.

Vazba na vodní díla: Poděbrady, Obříství, Miřejovice

Jan Záhorský (1872–1951) byl český technik v oboru mechaniky a mostního stavitelství. Narodil se v Praze a po studiu na malostranském gymnáziu vystudoval Českou vysokou školu technickou obor inženýrské stavitelství. V letech 1897 až 1899 byl asistentem na stolici (katedře) mostního stavitelství, v letech 1899 až 1902 pracoval jako adjunkt a později jako inženýr v mostním oddělení místodržitelství Království českého. V roce 1906 se inženýru Záhorskému narodil (celkem měl 6 dětí) syn Bohumil (Bohuš Záhorský – vynikající český herec, člen Národního divadla známý z mnoha divadelních představení a filmů: např. ředitel gymnázia z filmu Vyšší princip, Dobromysl, král Veselého království z pohádky Šíleně smutná princezna). Jan Záhorský od roku 1907 svou odbornou kariéru spojil s pražskou českou technikou. V roce 1909 se stává mimořádným profesorem stavební mechaniky a mostního stavitelství, v září 1917 profesorem řádným. V letech 1917 až 1919 vykonával funkci děkana odboru kulturního inženýrství a od roku 1918 působil jako rada ministerstva školství, kde do roku 1919 vedl odbor pro vysoké školství technické. Dvě volební období (1929–1935) zasedal v Národním shromáždění jako poslanec Československé strany národně socialistické. Děkanem vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT v Praze byl v letech 1936 až 1937. Roku 1946 dostává čestný doktorát technických věd za zásluhy o obor stavební mechaniky a mostního stavitelství a za angažovanost ve prospěch Vysoké školy technické v Praze. Profesor Záhorský byl vynikajícím mostním stavitelem. Jeho řešení mostu z roku 1901, který společně s elektrárnou a s jezem tvoří jedinečný inspirující architektonický celek, přiměl čtyři americké inženýry osobně se přijet podívat na vodní dílo do Miřejovic. Američtí inženýři v roce 1904 od Ing. Jana Záhorského zakupují licenci a v Americe na řece Mohawk u New Yorku realizují dvě podobná zařízení, která dodnes fungují.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Z%C3%A1horsk%C3%BD
http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/clanky/zahor.pdf
Vazba na vodní dílo: Miřejovice