Modřanský jez je situován hned pod soutokem s Berounkou, a pod ním se již Vltava vlévá do pražské kotliny. Před jeho vybudováním, v úseku mezi Prahou a Vraným nad Vltavou v tzv. modřanské úžině, mohly lodě plout pouze při příznivých vodních stavech. Plavební hloubka zde často klesala až na 50–70 cm a nákladní plavba do přístavu Radotín i rekreační plavba zde musely být proto často zastaveny. Výstavba vodního díla Modřany tento problém definitivně vyřešila. Pohyblivý jez má moderní řešení hrazení se třemi přelivnými poli o světlosti 27 m. Jezová pole jsou hrazena ocelovými klapkami ovládanými hydromotory. Hrazená výška je 3,3 m, spád na jezu 2,5 m. Klapky se sklápí do prostoru v pevné spodní stavbě jezu. Vzdutí jezu zaručuje plavební hloubku 1,5 m až k Vranému nad Vltavou. Na konstrukci jezu odpadají vysoké dělící pilíře uzávěrů (jako jsou na většině starších labských vodních děl) a tím celá stavba elegantně zapadá do krajiny a při letmém pohledu z horní vody, lze ji snadno přehlédnout. Ve spodní betonové stavbě zakončené vývarem s rozrážeči je provozní chodba spojující objekty plavební komory s vodní elektrárnou.  

 

 

 

Průtočná malá vodní elektrárna (MVE) je vybudovaná v levobřežním betonovém bloku a jsou v ní instalovaná tři soustrojí s přímoproudými Kaplanovými turbínami s horizontální osou. Výkon turbín je přenášen pryžovými násobnými řemeny na asynchronní motor ve funkci generátoru. Turbíny pracují s návrhovým průtokem 3 x 30 m³/s o celkovém výkonu MVE 1,65 MW. Jako uzávěry před turbínami jsou použity servomotory ovládané klapky o průměru 3600 mm. Vodní elektrárna má klasicky vybavený vtok osazený jemnými česlemi a možností provizorního zahrazení. Provizorně lze zahradit i výtok z MVE na konci savek pod turbínami. Při velkých extrémních průtocích dochází k přelití nejenom jezových pilířů, ale i vlastní vodní elektrárny. Nad hladinou zůstává velín, strojovna vodohospodářské části a výstup z elektrárny. MVE je plně automatizovaná a je napojená na vedení elektrické energie 22kV na pravém i levém břehu Vltavy. Ve spodní stavbě jezu vede 90 m dlouhá provozní komunikační chodba, krytá stropem tlustým 115 centimetrů, která spojuje MVE s velínem umístěným na pravém břehu Vltavy u plavebních komor.  

 

 

 

 

Součástí vodního díla je vlaková plavební komora (velká plavební komora VPK a malá plavební komora MPK řazené za sebou), umístěná na pravém břehu Vltavy. Plavební komora zasahuje zhruba polovinou délky do horní a polovinou do dolní vody a přímo přilehlá k pravému jezovému pilíři. Vlaková plavební komora má šířku 12 m a celkovou užitnou délku 192,1 m, nebo rozdělena středními vraty na MPK o užitné délce 85,2 m. V horním ohlaví VPK jsou osazena Čábelkova poklopová ocelová vrata, která byla v nepřetržitém provozu od doby dostavby plavební komory v roce 1986 až do roku 2018, kdy byla rekonstruována. Vrata byla kompletně odstrojena a vyjmuta z ohlaví plavební komory, byla provedena oprava ložisek s celým příslušenstvím. Vlastní vrata byla také dodatečně vyztužena a kompletně byla obnovena povrchová ochrana. Dolní vrata jsou vzpěrná se žaluziovými otvory uzavíratelnými svislými klapkami pro regulaci průtoku při prázdnění. I střední vrata, rozdělující komoru jsou vzpěrná. Všechna vrata jsou ovládána hydromotory. Komoru lze provizorně zahradit sadou plovoucích hradidel z ocelových rour s gumovým těsněním. Pod plavební komorou prochází revizní chodba, umožňující přístup mezi velínem a levým břehem. Plavební komora překonává spád 2,5 m.  

 

 

Jaroslav Čábelka (1906–1989) byl inženýr hydrotechnik, pedagog, inovátor a vynálezce. Vystudoval vodohospodářský obor na Vysoké škole inženýrského stavitelství při ČVUT Praha. V letech 1934–1935 absolvoval kurz leteckého inženýrství s pilotním výcvikem. Od roku 1934 do roku 1952 byl pracovníkem Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze. V roce 1951 byl pověřen zřízením pobočky vodohospodářského ústavu v Bratislavě a následující rok se stává jejím ředitelem. V letech 1952–1962 pracuje jako pedagog na Stavební fakultě, Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Roku 1955 je jmenován profesorem. Jako proděkan působil v letech 1953–1955, následující rok až do roku 1962 je vedoucím katedry hydrotechniky. V roce 1962 se stává řádným profesorem Stavební fakulty ČVUT v Praze. Podílel se na výstavbě většiny vodních děl v republice a byl členem vládní komise pro posuzování velkých vodních děl. Zasloužil se o modernizaci Labsko-vltavské vodní cesty. A právě na vodních cestách a vodních dílech byla použita jeho progresivní i originální poklopová vrata tzv. Čábelkova vrata (je autorem řešení konstrukce vrat) a to na všech nových plavebních komorách. Čábelkova práce vzbudila mimořádný mezinárodní ohlas. Vědecké poznatky a pedagogické zkušenosti využil jako autor a spoluautor početných odborných monografií a příruček např. Vodní cesty a plavba, Matematické a fyzikální modelování v hydrotechnice, Hydraulika plavebních komor, Ekonomické výpočty pri navrhovaní vodných diel a elektrární, Využitie vodnej energie 1 a 2, atd. Publikoval více než sto vědeckých studií a článků v odborných časopisech. Jaroslav Čábelka patří k velkým mužům vodohospodářského stavitelství.

http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/%C4%8C%C3%81BELKA_Jaroslav_20.10.1906-31.1.1989
Vazba na vodní dílo: Modřany