Na stavbě jezu v Poděbradech byly veškeré práce, které byly prováděny za velmi primitivních podmínek, započaty na jaře roku 1915 a ukončeny roku 1916. Pohyblivý jez je umístěn kolmo na osu toku, udržuje vzdutou hladinu na kótě 186,69 m n. m, má dvě hrazená jezová pole o světlosti 22 m. Jezová pole jsou hrazena stavidly Stoneova typu o výšce 2,96 m (pravé pole zdvižným, levé pole zdvižné i spustné). V dalším, menším poli vedle vodní elektrárny je štěrková propust o šířce 8 m, hrazené zdvižným stavidlem s nasazenou dutou klapkou a jalová propust. Stavidla jsou zavěšena na Gallových řetězech, stavidla pojíždějí v pilířových drážkách po válečkových podvozcích. Jezové pohybovací mechanizmy umístěné v pilířových nástavcích jsou synchronně ovládány elektromotorem z manipulační strojovny umístěné uprostřed každého jezového pole na veřejné lávce. Vedle levobřežního pilíře je 0,5 m široký rybí komůrkový přechod. Jezové pilíře šířky 3,4 m a délky 16,25 m jsou železobetonové, pod vodou obloženy žulou, nad vodou vrstvou z mramorové drti. Pilíře mají tři vnitřní horizontální plošiny, pro přístup ke konstrukčním částem jezu. Přes celý jez vede železobetonová manipulační lávka. Jez umožňoval proplouvání vorů (na cca 25 minut musel být, kvůli proplutí zastaven provoz elektrárny).  

 

 

 

Výstavba vodní elektrárny, navržená v roce 1913 architektem A. Engelem, navazovala na ukončení jezu a stavebně byla dokončena v roce 1918. Do výstavby však zasáhla I. světová válka, první dvě turbíny byly osazeny a uvedeny do provizorního provozu roku 1919 ještě v nedokončené budově strojovny. Definitivně byla elektrárna dostavěna v roce 1923, kdy byly spuštěny 4 Francisovy turbíny. Elektrárna je umístěna na levém břehu a pracuje jako průtočná MVE. Ve strojovně jsou instalovány čtyři Francisovy turbíny, rozvaděče, hydrogenerátory, transformátory a další potřebná technologická zařízení. Velín, řídící mozek MVE je v budově, kterou završuje originální osmiboká 13 m vysoká věž, navržena jako odraz věže nedalekého zámku. MVE pracuje s návrhovým průtokem 66 m³/s, návrhovým spádem 2,7 m a má celkový výkon 1,042 MW, minimální provozní spád je 1,4 m. Při nižších spádech se MVE odstavuje. Estetická forma celého objektu nese charakteristické rysy Engelova rukopisu. Nápadně zalamovaná římsa, zajímavě členěná vysoká okna, zároveň se zde také projevuje Engelův výtvarný i geometrický detail, který je ovlivněn vlivem tvarosloví kubismu. Od července roku 2017 je vodní elektrárna v Poděbradech národní kulturní památkou industriálního dědictví hodnocenou jako unikátně dochovaná vodní elektrárna s autentickou, dosud funkční technologii a velmi hodnotným architektonickým řešením. Jedná se o jedno z nejstarších původních zdymadel ve středním Polabí a zároveň o cenný příklad technologického a provozního řešení tohoto typu vodních staveb.  

 

 

 

 

Na stavbě plavební komory i celého vodního díla se z velké části podíleli italští váleční zajatci internovaní v Milovicích a bydlící v Poděbradech. Všichni místní i italští dělníci pracovali rychle a velmi kvalitně, proto už po první světové válce bylo roku 1924 dokončeno celé dílo. Plavební komora je dlouhá 85 m, široká 12 m, hluboká 3 m nad záporníkem a je umístěna na pravém břehu, v místě původního koryta Labe. Dokáže převést plavidla o výtlaku až 1 200 tun. V obou ohlavích jsou umístěna vzpěrná vrata ovládaná hydromotory. V dolní vodě na komoru navazuje 170 m dlouhý plavební kanál, v horní vodě 180 m dlouhý plavební kanál, které zajišťují spojení s hlavním korytem Labe. Plnění a prázdnění komory umožňují dlouhé obtoky hrazené segmentovými uzávěry s hydraulickým pohonem. Od jezu je plavební komora oddělena ostrovem širokým až 40 m. Na stavbu plavební komory navazovalo další vodohospodářské řešení úpravou vyústění části slepého říčního ramene nazvaného řeka Skupice se dvěma mosty. S výstavbou zdymadla a plavební komory tedy souvisela i parková úprava ostrova mezi jezem a plavební komorou. Plavební komorou proplouvají sportovní plavidla, ale i známá výletní loď Král Jiří, která pluje s výletníky k soutoku řeky Labe s Cidlinou, kde má zastávku a pluje zpět do Poděbrad. Komoru přemosťoval ocelový sklápěcí most, který sloužil jako součást veřejné komunikace přes celé zdymadlo. V sedmdesátých letech byl odstraněn a až do let devadesátých, minulého století, byl celý areál pro veřejnost uzavřen.  

 

 

 

 

Antonín Engel (1879–1958) patřil mezi významné architekty, narodil se v Poděbradech svému otci inženýrovi Augustinovi Engelovi, který byl cukrovarnickým odborníkem a matce, která byla dcerou poděbradského lékaře MUDr. Františka Boučka v krásném starobylém Boučkově domě v Husově ulici. Krátce po Antonínově narození se celá rodina přestěhovala do Prahy. V roce 1897 Engel ukončil maturitou českou vyšší reálnou školu na Malé Straně a začal studovat obor architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém u prof. Jana Kouly. Svá studia dokončuje v roce 1904 na vídeňské akademii výtvarných umění u profesora Otto Wagnera. Stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes a později také klubu Za starou Prahu, který byl založen roku 1900. Po studiích vytvořil od roku 1912 řadu soutěžních návrhů (mj. přestavba staroměstské radnice, ústí letenského tunelu, ústřední pražské hřbitovy). Pro rodné Poděbrady navrhoval nové lázeňské budovy a zapojil se do soutěže o regulační plán nového lázeňského středu. V letech 1912–1920, kdy byl profesorem na Státní průmyslové škole, vyprojektoval vodní elektrárnu, jez a zdymadlo v Poděbradech. V únoru 1948 musel opustit nejen fakultu, ale i renomovaný Ústav výstavby měst, který sám v roce 1925 založil. Zemřel v nájemním bytě, kam se jeho rodina musela vystěhovat z velké pražské vily, kterou Engel sám navrhl a postavil. Prof. Ing. Arch. Dr. Antonín Engel je bezesporu jednou z významných postav české architektury 20. století.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Engel
https://www.praha6.cz/engel
http://www.payne.cz/3xS43787/EnglAntoninIng.htm
Vazba na vodní dílo: Poděbrady

James Bicheno Francis (1815–1892) byl anglický inženýr žijící v Americe. Je vynálezcem vodní turbíny. Narodil se poblíž městečka Witney v Anglii a svou inženýrskou kariéru zahájit ve 14. letech, kdy pracoval jako učeň svého otce v jižním Walesu. V roce 1833, když bylo Francisovi pouhých 18 let, emigroval do Spojených států amerických a tam pracoval na železnici v New Yorku. O rok později odjel do města Lowell v Massachusetts a získal práci u společnosti Locks & Canal Company a Whistler, v roce 1837 se stal hlavním inženýrem společnosti. Roku 1841 dostává společnost první velký projekt. Francis měl analyzovat, kolik vody každá továrna spotřebovala z kanálového systému společnosti. Od roku 1845, kdy byl jmenován manažerem a hlavním inženýrem průplavní a paroplavební společnosti, byl Francis zodpovědný za stavbu Severního kanálu a kanálu Moody Street Feeder. Tyto dva vodní kanály, postavené v letech 1840–1850, vytvořily 9 km dlouhý kanál kanálu Lowell a výrazně zvýšily spotřebu vody průmyslu, protože na něj byly připojeny mlýny. Během práce na kanálovém systému Lowell se Francic podílel na mnoha jiných celostátních vodních projektech. Podílel se na výstavbě přehrady Quaker Bridge na řece Croton i na vodním díle Saint Anthony na řece Mississippi. Za svého života publikoval řadu vědeckých prací o hydrodynamice a o nauce turbín. Svoji první turbínu postavil v roku 1849 pro přádelnu ve městě Lowell. Jeho konstrukce turbíny byla pojmenovaná jako Francisova turbína. James Bicheno Francis byl významnou osobností vodního hospodářství, proslavil se nejen ve Spojených státech amerických, ale také po celém světě.

https://www.lowellcemetery.com/our-history/notables/james-bicheno-francis/
Vazba na vodní díla: Přelouč, Kolín, Poděbrady, Kostelec nad Labem

František Křižík (1847–1941) byl český elektrotechnik, významný český vynálezce a také podnikatel. Po studiu techniky v Praze se o jeho budoucnosti rozhodlo v hospodě u džbánu piva, tam se totiž dozvěděl o volném místě v mechanické dílně, kde se vyráběli telegrafní a signální přístroje pro železnice celého mocnářství. Je vysílán na zahraniční cesty a v roce 1878 na Světové výstavě v Paříži se seznámí s ruským elektrotechnikem a jeho obloukovou lampou. A už v roce 1881 na výstavě v Paříži je celý rakouský pavilon osvětlený Edisonovými žárovkami i právě zdokonalenými obloukovými lampami českého vynálezce Františka Křižíka. Za svoji obloukovou lampu, která byla jediným rakouským exponátem, dostal jako vyznamenání zlatou medaili. Od této výstavy je Křižík nazýván českým Edisonem (sám toto srovnání nemá rád, i když se s Edisonem narodili ve stejném roce a věnovali se stejnému oboru bádání), odchází z mechanické dílny od železnic a začíná podnikat. Nejprve podniká v Plzni, pak v roce 1884 svou firmu Křižíkovy závody stěhuje do Karlína. Firma měla silné uplatnění na trhu, budovala elektrické dráhy, veřejné osvětlení, do vodních děl (např. VD Poděbrady, VD Miřejovice i VD Vraňany-Hořín) dodávala zařízení do elektráren, pohony motorů atd. V roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě na Výstavišti představí hned několik nových vynálezů a to: výstavní elektrárnu, která rozvedla po výstavišti proud a absolutní trhák, ohromující světelnou fontánu. Dva měsíce po zahájení výstavy mohli návštěvníci ocenit další prvenství Křižíkova vynálezu – jednokolejnou tramvaj, která jela od stanice pozemní lanovky na Letné až k výstavišti. První tramvaj brázdila Prahu od roku 1896 – trať vedla z Florence do Vysočan. Křižík byl členem spolku architektů a inženýrů v Království českém, zakládal Českou matici technickou, působil také ve spolku českých a rakouských elektrotechniků v Obchodní a živnostenské komoře, v Patentním úřadu a v Patentním soudu a mnoha dalších institucích a spolcích. František Křižík byl v roce 1905 zvolen do rakouské Panské sněmovny a získal právo nosit Řád železné koruny III. třídy a korutanského kříže Řádu císaře Františka Josefa s hvězdou. V roce 1906 mu byl udělen čestný doktorát technických věd za zásluhy o rozvoj českého elektrotechnického průmyslu, který z nízké úrovně posunul Českou zemi na světovou úroveň. V roce 1927 (10 let po smrti) získává ocenění Dr. Hanuše Karlíka (cena udělovaná na počest zvelebitele cukrovarnického průmyslu) za významné celoživotní dílo a trvalé zásluhy na pokroku národního hospodářství Československé republiky. František Křižík měl neobyčejné nadání i jasnozřivou fantazii.

http://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1216/krizik
http://www.odbornecasopisy.cz/elektro/casopis/tema/frantisek-krizik--12366
http://www.odbornecasopisy.cz/svetlo/casopis/tema/frantisek-krizik-nejen-cesky-edison--16103
Vazba na vodní díla: Poděbrady, Miřejovice, Vraňany–Hořín

Eduard Schwarcer (1872–1932) byl inženýr a odborník na vodní stavby. Narodil se v Bystřici nad Pernštejnem. V roce 1898 dokončil s vyznamenáním studium na Německé vysoké škole technické. Krátce po ukončení studia byl přidělen do Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách, kde pracoval na jezu v Miřejovicích. Od roku 1908 se na ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze zabýval vlastní konstrukcí zdymadel. Užitou konstrukci použil v Obříství a Mělníku, spolupracoval také na zdymadlech v Poděbradech, Hradci Králové a dalších. Po roce 1919 byl jmenován vrchním stavebním radou na Ministerstvu veřejných prací v oddělení pro úpravu Vltavy v Praze. Byl aktivním členem klubu Za starou Prahu (klub se věnoval ochraně památek, sledoval stavební zásahy a hodnotil celkovou architektonickou koncepci rozvoje města) a v roce 1920 se stává zaníceným předsedou. Zabývá se i jinými rozsáhlými projekty, projektuje železniční nádraží v Praze, je autor projektu z roku 1926 na přeložení toku Vltavy na Maninách, také je autorem regulačních plánů Prahy, Bystřice i Luhačovic. Významně přispěl k založení pražské zoologické zahrady. Schwarcer působil jako skautský činitel, měl skauting upřímně rád a byl vyznamenán skautským odznakem „řádem stříbrného vlka“. Významný architekt a stavitel Eduard Schwarcer byl klidné povahy i velkého charakteru a se svou nesmírnou pracovní energií, která dovedla organizovati nejenom lidi, ale i stroje k velkým dílům.

Vazba na vodní díla: Poděbrady, Obříství, Miřejovice